Snící mozek. Díl první – Vítejte v MATRIXu.

Představte si, že byste své sny mohli využívat jako simulátor pro trénink dovedností. Třeba jako lyžař byste si ve snu zkoušeli carvingové oblouky v nádherném alpském prostředí – bez fyzické námahy, bez rizika úrazu, zato v hyperrealistické simulaci, jaké je schopna jen lidská mysl. Zní to jako sci-fi? Ne tak docela. Zdá se totiž, že i tohle náš snící mozek v noci dělá.

O kočce, dobrmanovi a myších

Ale dřív než se dostaneme ke „snovému carvingu“, podíváme se na sny očima evoluční psychologie, tj. optikou až stroze živočišní, posuzující toto romantické téma jen jako na produkt vývoje druhů. Neuropsychologové si všimli, že stadium spánku spojené se sněním (známé také jako REM fáze z anglického „rapid eye movement“) se vůbec nevyskytuje u evolučně starších živočišných druhů, jako jsou např. plazy a obojživelníci. Z pohledu evoluce by tohle mělo znamenat jediné – snění musí skýtat nějakou výhodu pro přežití. Jedna z hypotéz říká, že mechanizmus snění slouží pro ukládání informací klíčových pro přežití a jejich propojení s již existujícími záznamy v dlouhodobé paměti. Zní to komplikovaně? Pojďme se podívat na příklad z praxe. Představte si obyčejnou vesnickou kočku žijící na dvorku rodinného domu. Naše milá kočka jednoho slunného rána - stejně jako každý den - vesele přeskočí plot, aby se dostala na sousedův pozemek, kudy vede její obvyklá cesta na lovecké výpravy. Tentokrát však zažije šok! Vyřítí se na ni sousedův nově pořízený dobrman. Kočka má však z pekla štěstí a podaří se jí uniknout. Pokud však chce přežít příští pochůzku, je zajisté doporučeníhodné, aby se příště dvorku se psem obloukem vyhnula. Aby si však kočka mohla správně naplánovat novou trasu, potřebuje „zaktualizovat“ svou mentální mapu vesnice o „zuřící bestii za plotem“. A právě tento „update“ informací kritických pro přežití, mezi které patří například lokalita zdrojů nebezpečí, zdrojů jídla a další podobná data, se údajně děje během snící fáze spánku.* Výsledkem tohoto procesu je i schopnost flexibilnější adaptace na změny, než je tomu u nižších živočišných druhů, které REM fázi spánku postrádají.

Existují výzkumy, které tuto evolutivní hypotézu podporují. Například francouzští vědci nechali myši přes den bloudit v labyrintu, ve kterém byla na různých místech ukryta potrava. V průběhu experimentu zároveň non-stop měřili aktivitu myších mozečků. Když během následující noci měření zopakovali, zjistili, že vzorec mozkové aktivace zaznamenaný během „cestování labyrintem“ se objevil i ve snící fázi spánku. Jinými slovy, myškám se v noci o labyrintu zdálo. To jim umožnilo lépe si zafixovat „mapu zdrojů potravy v labyrintu“. A navíc se ukázalo, že největší myší snílci (tj. myši, u kterých byl fenomén „přehrávání“ nejvýraznější), byli při hledání potravy v labyrintu nejúspěšnější.

Snový simulátor

„Pokud Freud říká, že mé sny jsou vyjádřením mých skrytých tužeb, tak pěkně kecá! Vždyť minimálně v polovině případů s něčím bojuju, nebo běžím o život.“ (nejmenovaný psycholog)

„Pokud Freud říká, že mé sny jsou vyjádřením mých skrytých tužeb, tak pěkně kecá! Vždyť minimálně v polovině případů s něčím bojuju, nebo běžím o život.“ (nejmenovaný psycholog)

Efekt „zpracovávání nedávných zážitků“ však můžete pozorovat i sami na sobě, když se učíte novou pohybovou dovednost. Je běžné, že tenistovi, který přes den intenzivně trénoval nový typ úderu, se bude v noci zdát o běhání po kurtu. Jak ale mozek pozná, které zážitky jsou „hodné snění“? Zdá se, že výběr se děje podle emocionálního klíče - budete-li hrát ráno tenis a odpoledne zažijete úprk před bandou rozzuřených fotbalových fanoušků (intenzivní emoce!), daná událost se zajisté promítne do nočních snů spíše, než běhání po kurtu. Zároveň z toho plyne i praktické doporučení - chcete-li se učit efektivně novou dovednost, přidejte k tomu emocionální zážitek a dopřejte si následující noc dostatek spánku.

Co ale všechny ty nepříjemné sny, v kterých se konfrontujeme se zcela smyšlenými nebezpečími, které jsme nikdy nezažili? Jak ukazují výzkumy analyzující obsahy snů, v lidských snech se významně často objevují motivy pronásledování, ohrožení nebo rovnou boje o život. Zajímavou odpověď na otázkou, proč tomu tak je, nabízí finský neuropsycholog Atti Revonsou. Tvrdí, že snění se u savců vyvinulo jako prostředek pro simulovaný nácvik nebezpežných situací, tj. něco jako virtuální realita, která organizmus připravuje na drsný vnější svět. Z tohoto pohledu není náhoda, že nejčastějšími představiteli ohrožení v lidských snech jsou buď neznámý muž nebo divoké zvíře. I když nejspíš většina z nás nikdy nebyla vystavena tomuto druhu fyzického nebezpečí, právě toto byly nejčastější zdroje ohrožení života pro naše předky žijící v divočině. Pokud se Vám tedy často zdají děsivé noční můry, v kterých Vás napadají agresivní cizinci či zuřící bestie, buďte klidní – jste jen následníkem dlouhé řady generací, které přežili i díky poctivé přípravě na boj o přežití ve „snovém matrixu“.

Jak to ale vše souvisí s nácvikem carvingových oblouků? Bylo by možné si ve snu skutečně zalyžovat „na objednávku“? Může to znít fantasticky, ale na světě jsou lidé, kteří něco podobného dokáží. Jak, to se dovíte v příštím díle na téma LUCIDNÍ SNĚNÍ.


* Dělat tento složitý úkon „online“ v momentě, kdy kočka zrovna prchá před dobrmanem, by bylo velice obtížné i rizikové, protože by to odčerpávalo její mentální kapacitu, kterou potřebuje pro vnímání a reagování na okolitý svět.

Posted on April 6, 2015 .